Všechny ženy jsou krásné. Na velikosti (tentokrát konfekční) nezáleží. Buď sama sebou. Můžeš si dělat co chceš, je to tvůj život. Jo, to je sice všechno hezký, ale ne tak docela pravda, aspoň podle mě teda. Tak si to trochu rozeberu. Všechny ženy jsou krásné. Ano, ale to neznamená že zákonitě musíte být krásná pro každého. A už vůbec to neznamená, že byste o sebe neměla pečovat (je mi fuk, že to zní nefeministicky, že muži o sebe tolik pečovat nemusí, bla bla bla, no a co, já nejsem muž a já chci být hezká tak pro to něco dělám, no ne?). Na velikosti nezáleží. Tahle částečná lež platí jak u mužů tak žen. Ale tím se zaobírat nechci, spíš... No, čím neobvyklejší velikost máte, tím hůř se shání oblečení (nebo boty, sežeňte kozačky na široká lýtka, fakt super!). Ale co, vždycky se to dá a pokud máte šikovné ruce, dá se leccos spíchnout nebo upravit doma. Pokud se cítíte dobře tak jak jste, je to super a fandím vám! ALE! Ne vždy je správné obhajovat kila navíc. Taky je mám. A nalijme si čistého vína, vím, že tam jsou částečně proto, že mám ráda dobré jídlo (ačkoliv už si dávám pozor na porce) a cvičím méně, než bych podle mě měla. A prostě tak nějak vím, že přibírání by nemělo zrovna žádoucí účinek na moje klouby a protože toho dost najezdím na kole a skoro všude chodím pěšky, ráda bych měla umělou kyčel co nejpozději to půjde. Někde jsem četla úžasnou větu. Už nevím kde, takže vám ji nepředložím v originále ale jen ve volném překladu: Správně jíst a cvičit byste neměli kvůli tělu, které chcete ale kvůli tomu, co máte. V podstatě to znamená to, že se člověk nemá ničit dietama a nesnesitelným cvičením a pak skuhrat před zrcadlem, že to nefunguje tak rychle, jak chcete. První se člověk musí smířit sám se sebou. Vyzdvihnout své přednosti. A pak na sobě nepřestat pracovat. Být se sebou spokojený je důležité pro nějaký další rozvoj. Ale neznamená to, že se spokojíte s tím, jak vypadáte a necháte tělo i duši chřadnout.
Co tam máme dál, ano, buď sama sebou. No, s tímhle vlastně souhlasím, jen musím dodat, že to občas chce silnou vůli a dávku odvahy. Protože lidi jsou občas prostě zlí. Nebo nechápaví nebo nepřející. A křičí na vás, když si to vesele drandíte po městě na koloběžce. S tím se ale dá žít.
A poslední, můžeš si dělat co chceš, je to tvůj život. No, ano i ne. Nejlepší je podle mě řídit se dvěma zásadami. Ta první je, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ta druhá je jí dost podobná a nabádá, abyste nečinili druhým to, co nechcete aby činili oni vám. Prostě dělejte si co chcete, ale neomezujte tím ostatní, netahejte do svýho rozhodnutí další lidi. A to platí i o těch, co se ještě nenarodili! Ano, uhodli jste. Nesouhlasím s principem single matek. Jasně, stane se to a v tu chvíli máte mou plnou podporu. Ale je to postavený tak, že dítě mají vychovávat dva. Jeden představuje archetyp otce, druhý archetyp matky ( Vidíte jak jsem se hezky vyhnula problematice heterosexuálních versus homosexuálních rodin? Protože to mi neva.). A není fér svoje dítě rovnou ochudit o jednoho rodiče. Stejně jako není tak docela fér vychovávat ho v nenávisti ke všem vírám kromě té vaší (hej, děti se vám nemůžou bránit!). A tak. Uff, občas jsem podivná kombinace tolerantního radikála... A teď, když mě omluvíte...
Žádné komentáře:
Okomentovat