Bylo mi tak osmnáct a zrovna jsem si koupila v sekáči úplně boží červený šaty. Byly střižený pod prsama a odtud šla krásná rozevlátá vílí sukně až ke kolenům. Naplánovala jsem si je na zářijový koncert naší skupiny (jednu dobu jsem zpívala v a-capella souboru), vystupovali jsme vždy v červeno černé. No a přijdu tam, hezky načesaná a nalíčená a podobně... A přijde ke mě kolega zpěvák a povídá " Ty jsi těhotná, nebo co?".
Ten den jsem měla přes ty šaty černou mikinu. A už jsem je neměla na sobě. Dneska je z nich rozevlátá sukně. A léčila jsem se z toho dlouho. Přitom to byla taková blbost, ten kluk co mi to řekl, vážil sám asi 130 kilo, a měl svých problémů dost a vůbec to byl docela podivín.
Podobná situace se mi stala o něco později. Loni v lednu se konal ples pro místní papaláše a šéfová mojí mámy, která to celé organizovala, potřebovala někoho do šatny. Měla jsem prima šaty v trochu retro střihu, slušná délka, černá barva, které ulovila máma v F&F a vyhodnotila, že v nich vypadám líp. Někdy kolem čtvrté ráno už toho člověk měl plný zuby (ale jako šatnářka jsem tam musela být), tak jsem si tam povídala s jedním mámy kolegou (prima kluk, o pár let starší, ale trochu vejtaha). Pomáhal mi pak vydávat věci. Pro kabáty si přišel pár, tak padesát let, pán byl obtloustlý a lehce připitý a žoviální a tak vůbec. Tak nejdřív nám řekl, že nám to spolu sluší, načež jsme se oba začali vehementně bránit (na oba z nás doma čekala drahá polovička) a pak, aby tu situaci zabil úplně, mi popřál k miminku.
Ty šaty jsem málem vyhodila. Mám je v šatníku pořád a docela je i nosím, ale vždycky si na to vzpomenu.Chci to trochu okomentovat. Hodně se teď snažím být k sobě upřímná a říkat si věci tak, jak jsou protože se tak na sobě líp pracuje. Tak třeba, mám moc hezký vlasy, ale když tloustnu, tloustnu na břiše a na bocích. Mám vypracovaný nohy z ježdění na kole, ale teď už je nevtěsnám do normálních kozaček. A podobně. Vlastně mi je jedno, co si o mě myslí nebo říkají ostatní. Záleží mi na názoru jen několika lidí - na mém, na názorů mámy a sester a mého přítele. Poslední zmíněný k celému mému dnešnímu postoji značně přispěl. Nemyslím si, že bych své sebevědomí dnes čerpala jen z něj, každopádně má na jeho obnově lví podíl. Člověk by řekl, že když vnímám, že mám podporu doma, budu v pohodě. No nebudu. Máma je hodně štíhlá a sestřičky podědily postavu po ní. Já dostala výbavu z druhé strany, která sice zahrnuje větší prsa, ale taky silnější nohy, zadek a sklony k tloustnutí (byť za to si trochu můžu sama). Každopádně jsem si doma připadala hrozně tlustá. Teď, když je nemám pořád na očích je to se mnou daleko lepší, navíc se můj styl vyvíjí svým vlastním směrem.
A nejde jen o to, že jsem spokojená (v těch horších dnech smířená) s tím jak vypadám. Rozhodla jsem se, že nemusím obhajovat svá rozhodnutí (jako jít na pedák protože chci doopravdy učit děti a je mi fuk, že mi všichni tvrdili, že je to podřadná škola) a nemusím se chovat nějak jen proto, abych se někomu zalíbila - když chci být švihlá, tak jsem.
Je pro mě hrozně důležité moct s čistým svědomím říct, že si na nic nehraju. Nepřetvařuju se (nepočítám to, že se usmívám na návštěvníky v muzeu i přesto, že jdou pozdě, nemají drobný a jsou obecně dost nepříjemní). Dřív jsem si myslela, že když se budu snažit být taková, jako jsou ty oblíbené holky, tak budu taky oblíbená. Dneska jsem možná podivín a mám svou skupinu přátel na které se ale mohu spolehnout, což je super.
Žádné komentáře:
Okomentovat