sobota 17. června 2017

Jak jsem se stala feministkou

Je to už nějaký ten pátek, co se považuji za feministku. Né že bych to vytrubovala na ulicích, ale když na to přijde řeč, tak se za to nestydím, ačkoliv se pokaždé musím obhajovat. Chci říct, když řeknete "Jsem feministka",  je to jako kdybyste ostatním oznámili, že máte lepru nebo že to děláte s mrtvými zvířátky. Z nějakého důvodu je feminismus neuvěřitelně démonizován, přitom ta pravá myšlenka je úplně někde jinde. Tohle jsem se rozhodla napsat právě proto, aby těch pár z vás, co si to náhodou přečte, třeba možná zapochybovalo o svém vlastním přesvědčení. A nebo taky ne, co já vím.
Být feministka neznamená nutně chtít kvóty pro ženy, a lepší podmínky, znamená to být trochu idealista. Já nechci, aby žena dostala pracovní místo proto, že je žena, ale proto, že má po tu pozici nejlepší kvalifikaci - tedy, pokud ji má. Chci aby za stejnou práci dostávali muži i ženy stejné peníze. Chci, aby ženy mohly studovat, pracovat, a oblékat se tak, jak chtějí (případně podle nějakého společenského zvyku - rozuměj, do divadla se nechodí v plavkách). Chci aby žena nebyla pokládána za méněcennou jen proto, že má / jednou bude mít děti. Stejně tak ale chci aby měla právo se rozhodnout, jestli chce/ nechce dítě - což zahrnuje i právo na interrupci. Tady si dovolím drobnou odbočku. Absolutně nesnáším všechny ty katolické řeči o tom, že potrat je hřích a vražda a já nevím co ještě. Pokud vím, tak z právního hlediska existujete až ve chvíli, kdy máte aspoň nějaký doklad, tj. alespoň rodný list. Který pochopitelně plod nemá dokud se nenarodí. Vždyť v tu chvíli nemá ani jméno! Technicky vzato prostě dokud se nenarodí, tak právně neexistuje, tudíž o vraždě nemůže být vůbec řeč. Možná je to hřích, co já vím, s náboženstvím mám trochu problém, ale mám pocit že brát ženám možnost potratu je jako snažit se kontrolovat co smí a nesmí dělat se svým tělem. Možná, kdyby se to rozhodnutí týkalo i mužů, bylo by všechno jinak. Možná, kdyby si muž zkusil jaké to je, otěhotnět v šestnácti nebo v důsledku znásilnění, kdy by nevěděl, co si s tím vším má počít, možná by pak přemýšlel o tom všem trochu víc. Ale zpátky k tématu. Vyjmenovala jsem pár věcí, co bych ráda dopřála ženám. Ale je tu i druhá stránka feminismu, která není tolik slyšet. Protože tohle není jen o ženách. Chci, aby to v domácnostech fungovalo na základě dohody - protože partneři by měli být přeci rovnocenní. Je jedno, kdo se stará o domácnost a kdo pracuje, případně do jaké míry kdo co dělá, důležité je, že se na tom ty dvě bytosti dohodly! A né, že žena musí doma všechno obstarat a muž se zatím válí na gauči, nebo že muž řeší existenční krizi, protože nevydělává dost, aby uživil rodinu. Tohle je postmoderní svět a takhle už to nefunguje, nemůže!
Chci aby muži měli právo zůstat doma s dětmi, pokud se tak rozhodnou, bez toho, aby je to nějak degradovalo. A v neposlední řadě, chci, aby násilí na obou stranách bylo nepřípustné. Je špatné udeřit ženu nebo ji zneužít, ale stejně tak je špatné, když to proběhne naopak. Chci říct, co je to za člověka, že v afektu uhodí druhého? A znásilnění, to je kapitola dost široká sama o obě. Ne prostě znamená ne! 



Vaše tělo je jen vaše a vůbec nic nikomu nedává právo ho zneužít proti vaší vůli. Tečka. 
Je zvláštní, že jakkoliv jsem hodně tolerantní a nejradši bych přiznala všechna práva všem, vytáčí mě, jak se teď roztrhl pytel s "genderovou neutralitou". Co to sakra je? Co vám vadí na Jiřím Žáčkovi? Prostě ženy jsou ženy a muži muži. Je v pořádku, že máme jistá očekávání, ale to podstatné, to, co byste si z tohohle manifestu měli odnést (pokud vůbec něco) je to, že všechno je jen otázkou dohody (vždyť i demokracie je o dohodě a společenské smlouvě). 
A na závěr, oblečení. Bylo by fajn, kdyby bylo na výběr trochu víc barev. Chci říct, proč se všechno pro holčičky dělá v růžové barvě? A pro kluky primárně v modré? Co je špatného na všech ostatních barvách? Proč jsou věci pro holky s jednorožci a s nápisy jako "girl power" a kluci mají všechny ty zábavný věci, jako superhrdiny, kosmonauty, kovboje, dinosaury....? 
Právě se mi zřejmě povedlo naštvat všechny tábory, feministky, antifeministky, genderově neutrální, věřící a bůhví koho ještě. V tom případě je všechno v pořádku. Takže, buďte si co chcete, ale nebuďte na sebe hnusný. A nekecejte lidem do věcí, do kterejch vám nic není. Jako je oblečení. Nebo víra. Nebo potraty. Nebo cokoliv.

pátek 2. září 2016

Kdo si hraje, nezlobí

Nechci o sobě tvrdit, že jsem tzv "gamer girl" nebo "girl gamer". Jednak je to hrozně zprofanovaný, druhak je to zavádějící. Chlapi si představí prsatici, co s nima paří Dotu nebo Counter Strika, holky se zase rády vydávají za hráčky, když tráví odpoledne u Candy Crush. Podle těchhle definic nejsem ani jedno. Ale ráda hraju.
Počítačové hry - teda aspoň některé - mi přijdou naprosto geniální. Začínala jsem samozřejmě u her, jako je Croc, Harry Potter a tak. Teda začínala, občas se k nim vrátím. V tuhle chvíli mě ale bere World of Warcraft. Totálně nejlepší věc. Asi půl roku jsem se od toho vůbec nemohla odtrhnout. Teď to nadšení sice trochu opadá (protože jsem hrála na třech různých serverech a pokaždé od začátku, tak vás ty samý questy prostě bavit přestanou), ale pořád dost dobrý. Baví mě velikost světa i to množství možností. Paradoxní ale je, že hraju asi nejslavnější MMO RPG hru (kdo neví co to znamená, zkuste google) a hraju sólo. Tak jako i v životě, nejsem týmový hráč. Nerada ostatním hru kazím a tady kolikrát vůbec nerozumím, co po mně chtějí, protože hráčskej slang je... No prostě divnej. A tak než abych trávila půlku dungeonu na googlu a snažila se přijít na to, co se mi ti hráči sakra snaží říct, tak to nedělám. Hraju sama a vyhovuje mi to. Jasně, možná by ti z vás, co hráli nebo hrajou mohli namítnout, že takhle se nedostanu k těm "epic itemům" (chápete co jsem chtěla říct tím hráčským slangem? Anglická slůvka s českými koncovkami, hybridi českých a anglických zkratek a pak podivné cosi, co nemá původ snad v žádném známém jazyce, no vyznejte se v tom) . A co jako? Razím heslo, že je důležitá cesta, nikoliv cíl a tedy i hraní je fajn pro hraní samotné a né abych do toho sypala mraky peněz a byla ze všech úplně nejlepší. Stejně nemám ráda soupeření.
Další věc na WoW (tohle je vcelku srozumitelná zkratka), která mě baví, že je to hra pro kluky i holky. Teda, kluci jsou pořád hrozně překvapený, když se tam holka objeví, ale chci tím říct, že má daleko víc možností. Jak řekl jeden můj kamarád, kluci to hrajou protože "chtějí rubat" - tedy bojovat, ať už s ostatními hráči nebo monstry v podzemí (dungeonu). Máte dost možností soubojů jeden na jednoho nebo velkých skupin. Na druhou stranu jsou tu klasické questy, rybaření, archeologie a další profese, můžete získávat reputaci s jednotlivými frakcemi a získávat za to jednak zbraně a brnění ale třeba zvířátka (no dobře, jsou to takoví simíci s občasným soubojem, no a?). Prostě si myslím, že je to dost dobrej koncept.
Nicméně, teď instalujeme Skyrim, takže uvidíme, jestli mě tu ještě někdy uvidíte...:)

čtvrtek 1. září 2016

První školní den

Tak nevím, ale na prvním září něco je. Pravda, už pár let se mě to netýká, jedinou změnou oproti včerejšku je, že máme o něco kratší otevírací dobu, tedy jdu dřív z práce, ale jinak nic. Ale když jsem dneska jela na kole do práce, tak bylo něco ve vzduchu. Nevím, snad očekávání, úzkost prvňáčků a prváků, možná i trochu nadšení... Navíc jim dneska vyšlo fakt hezký počasí. Co jsem ale nepochopila (teda pochopila, ale nemám to ráda) je to množství aut v ulicích. Člověk nikde málem nepřejde, protože všem řidičům přijde lepší krokem popojíždět přes přechod, než u něj na chvíli zastavit. A parkoviště u soukromýho gymplu u nás bylo komplet našlapaný. To jako vážně každej z nich přijel vlastním autem?? No dobře, nepřekvapuje mě to zase tolik. Měla jsem kamarádku, co bydlela asi 150 metrů od školy a v momentě, kdy dostala řidičák, tak jezdila do školy autem. A o polední pauze autem pro svačinu do obchoďáku vzdáleného dalších 150 metrů od školy. Prostě klasika. Možná je to tím, že můj řidičák se nečinně válí v peněžence už pěkných pár let, ale něak nevím, co všichni na těch autech mají. Tábor je zatraceně malý město, všude se dá dojít pěšky do půl hodiny, autobusem do 15ti minut a na předměstí jste maximálně za půl hodinky na kole, tak proč řídit? Tak akorát jet autem na týdenní nákup - tomu aspoň rozumím, i když ho taky kolikrát vozíme na kole v brašně na nosiči. Kolo je prostě ten nejlepší vynález (myslím jízdní kolo). Howk.

středa 24. srpna 2016

Dlouho, dlouho nic

Tak jo, tohle už je po několikáté, co přicházím na to, že nejsem asi ten typ, co zvládne vést pravidelný blog. Profi bloggerka ze mě nebude (teď nevím, jestli se mám smát nebo plakat). Nicméně se sem vždycky vrátím. Někdy po chvíli, někdy...no, po trochu delší chvíli... Každopádně budu trochu měnit koncept blogu (s tím přijde i nový design a mě baví vymýšlet nové návrhy). Protože OOTD mě sice láká, daleko zajímavější mi ale přijde udržitelná móda a refashion, takže to asi bude spíš trochu o tom, ještě nevím. Každopádně vás jen trochu uvedu do obrazu.
V tuhle chvíli jsem skoro rok vdaná. Príma věc, fakt. Správnej chlap tomu teda dost pomáhá, ale samozřejmě je to trochu i tím, že já jsem docela správná ženská, nevím. Za týden KONEČNĚ obhajuju bakalářku a tím je mé studium u konce. Teda né úplně, mám podanou přihlášku na Mgr., a hned po obhajobě budu podávat odvolání (protože přijímačky jsem sice měla na výbornou, ale nemůžou vás vzít, pokud nemáte splněno předchozí studium). Taky pořád pracuju v muzeu, momentálně mám tříčtvrteční úvazek na prázdniny a pak se uvidí. Bydlíme pořád tam kde jsme bydleli, ale na začátku příštího roku se to nejspíš bude měnit. Vůbec, v lednu se toho asi bude lámat víc, ale o tom až později, až to bude jistý.
Co by vás mohlo zajímat dál, hm? Zase jsem ztloustla. Že já se na to nevykašlu, jsem ukázkovej případ jojo efektu. Takovýto "Jo, pizzu si dám. Jo, pivo taky.". Prostě si moc neumím odpírat. Na druhou stranu jezdím pořád do práce na kole, díky čemuž mám každý den cca 40-60 minut pohybu (podle toho, kudy jedu a jak moc nestíhám). Mimochodem, kolo je nejlepší lidskej vynález (myslím to jízdní).
K Vánocům jsem dostala svůj první smartfoun. A nevím, jestli ho miluju nebo nesnáším. Jako je fajn mít pořád v kapse 16 Mpx foťák a počítač v jednom, na kterým můžu vyřešit spoustu věcí včetně jízdenek a internetového bankovnictví a zároveň to má spoustu chytrých aplikací a her. Na stranu druhou je to děsnej žrout času, nevydrží to nabitý moc dlouho a pak... No, manžel dostal novej telefon k narozeninám a od tý doby naše společný večery nejsou co bývaly...
♪Smartfoun bych zrušil... ♫
V únoru mi umřela babička, trochu náhle a nečekaně (embolie je děsná svině), načež mi spadl do klína starý šicí stroj a spousta látek. Takže teď hodně šiju. Trochu z nostalgie (protože s různýma většíma projektama jsem vždycky chodila za ní a strávily jsme třeba tři odpoledne přešíváním starých šatů), trochu proto, že nechci aby ty věci ležely ladem a trochu proto, že mě těší vdechovat nový život starému oblečení. O šití tu toho ještě bude dost...
No a to jsem asi celá já. Vlastně ne. Vadí mi hloupý lidi. A nejde mi o IQ nebo dosažené vzdělání. Vadí mi lidi u který je absence selského rozumu tak zřejmá, až se tomu těžko věří.
Vadí mi ignoranti a hulváti. A o tom to taky trochu bude, budu dávat soukromé lekce selského rozumu - asi sama sobě, ale to je fuk. Blog je sice o tom, že někomu něco sdělujete, ale hlavně je to taková autoterapie... Jsou věci, co se píšou do deníku (ty trapný a tajný, který nechcete aby kdy někdo četl) a věci, který se dávají na blog (takový, který vám přijdou důležitý a když si je někdy někdo přečte, tak jen dobře).

pátek 18. prosince 2015

Hvězdy nám nepřály.

Móda to se mnou má složité. Teda, co se oblečení týče, tak ano, tuším, co se zrovna nosí a tak, ale stejně nakonec řeším spíš co by mi slušelo, takže z toho občas vzniká něco prudce neoriginálního, jindy svérázného a jindy zase přešlap, stane se. Když jde o hudbu, tak kromě úvodního setkání s Kelly Family a Avril Lavigne si do toho nenechám kecat. Víc než nová Adele mě zajímá třeba... já nevím, poslední album Prodigy (2015) nebo Pearl Jam (2013) a starý vinyl Bruce Willise (mimochodem, BOMBA), co táta tuhle přivezl z Vídně. U filmů je to podobně jako s módou. Vím zhruba, co teď dávají a jako správný fanoušek scifi jsem nadšená z pokračování Star Wars (a taky posledního dílu Hunger Games, ale to teď nechme stranou), ale nepotřebuju čekat o půlnoci na premiéru. Jednak na to nemám čas a  druhak klidně počkám.
S knihami je to jiné. Čtu hodně a ráda, nechám se strhnout obalem a (mnohdy bohužel) i tím, co je zrovna v 'módě' ( dá se o módě mluvit, když jde o knihy, které jsou obecně out a na ústupu?), knihy přímo hltám (tuhle jsem někde četla výraz "Devourer of books", požírač knih, no a to jsem přesně já), takže jsem přetrpěla 50 odstínů (jedna a a dva, na trojku už jsem neměla žaludek), četla jsem Hunger Games (dost v poho), na Harryho Pottera jsme čekali v noci před knihkupectvím a podobně. No a Hvězdy nám nepřály (The fault in our stars) od Johna Greena je jednou takovou módou. Aspoň to tak vnímám.
Nemám pocit, že by to byla nějak skvělá věc. Ani nebudu tvrdit, že je nějak zvlášť špatná, to vůbec ne. Akorát je ze začátku trochu nablblá. Ano, možná proto, že jde o teenagery a má to navozovat atmosféru, chápu. Akorát mi to chvílema přišlo fakticky pitomý a naivní. A pohádkový, ale takovým tím hloupým způsobem. Nicméně se to pak přehouplo, a celkový výsledek je vlastně v pohodě. Je to smutný (překvapivě). Ale chci říct něco hezkého.
Za prvé, autor se nijak zvlášť neplácá v romantických scénách. Za mě rozhodně plus. Prostě pokud chcete vědět všechno o srdceryvných setkáních, ze kterých se tajil dech, tak tady ne. Teda jo, ale jinak.
Za druhé, líbí se mi, že poukazuje na to, že máme tendenci lidi s rakovinou, amputovanou nohou, postižením nebo nemocí brát jako člověka s cejchem. Chci říct, když potkáte někoho na vozíku, nedere se vám na jazyk otázka "jak se to stalo?" nebo jiné blbiny spojené s daným omezením - a takových otázek slyšel dotyčný mraky!
A nakonec, kniha je předvídatelně překvapivá a překvapivě předvídatelná. Vysvětlím. Často si hned po úvodu do děje vymyslím nějaký konec, který mi přijde tak nějak ložený, nicméně většinou na něj nedojde. Tady ano. Takže konec jsem předvídala, ale překvapil mě. A tak.
Teď si položím a zodpovím několik otázek, které by mě bývaly zajímaly, být to cizí recenze a já se rozhodovala, jestli to číst budu nebo nebudu:

Přečetla bych si knihu znovu?
Asi ani ne. Není špatná, ale mám nekonečný seznam toho, co jsem ještě nečetla a proto se na seznam těch, co bych si zopákla, propracují jen ty, co mi přijdou fakt dobrý.
Chtěla bych ji mít doma v knihovně?
Nikoliv. Tam mám jen věci, co považuji za nutné mít v knihovně, nebo je mám v plánu někdy znovu otevřít.
Doporučila bych ji někomu? A komu?
Doporučila bych ji buď jako odpočinkovou četbu náročnému čtenáři nebo jako náročnou odpočinkovému čtenáři. A ségře. Myslím, že by se líbila ségře (teda, mám matný dojem, že jí už četla, takže zas nic). Myslím, že to ale není moc klučičí četba (no a co, nejsem genderově neutrální, nic není a nevěřím na to!).
Chci vidět film?
Myslím, že nee. Je tam moc příležitostí, jak z toho udělat lacinej slaďák. A to není typ filmů, který by mě bavily. Většinou.

Poznámka na závěr - nechápu, co má Hazel proti Filmu V jako Vendetta nebo 300: bitva u Thermopyl. Oba jsou na mém seznamu oblíbených a nejsou vůbec žádný klučičí.