Móda to se mnou má složité. Teda, co se oblečení týče, tak ano, tuším, co se zrovna nosí a tak, ale stejně nakonec řeším spíš co by mi slušelo, takže z toho občas vzniká něco prudce neoriginálního, jindy svérázného a jindy zase přešlap, stane se. Když jde o hudbu, tak kromě úvodního setkání s Kelly Family a Avril Lavigne si do toho nenechám kecat. Víc než nová Adele mě zajímá třeba... já nevím, poslední album Prodigy (2015) nebo Pearl Jam (2013) a starý vinyl Bruce Willise (mimochodem, BOMBA), co táta tuhle přivezl z Vídně. U filmů je to podobně jako s módou. Vím zhruba, co teď dávají a jako správný fanoušek scifi jsem nadšená z pokračování Star Wars (a taky posledního dílu Hunger Games, ale to teď nechme stranou), ale nepotřebuju čekat o půlnoci na premiéru. Jednak na to nemám čas a druhak klidně počkám.
S knihami je to jiné. Čtu hodně a ráda, nechám se strhnout obalem a (mnohdy bohužel) i tím, co je zrovna v 'módě' ( dá se o módě mluvit, když jde o knihy, které jsou obecně out a na ústupu?), knihy přímo hltám (tuhle jsem někde četla výraz "Devourer of books", požírač knih, no a to jsem přesně já), takže jsem přetrpěla 50 odstínů (jedna a a dva, na trojku už jsem neměla žaludek), četla jsem Hunger Games (dost v poho), na Harryho Pottera jsme čekali v noci před knihkupectvím a podobně. No a Hvězdy nám nepřály (The fault in our stars) od Johna Greena je jednou takovou módou. Aspoň to tak vnímám.
Nemám pocit, že by to byla nějak skvělá věc. Ani nebudu tvrdit, že je nějak zvlášť špatná, to vůbec ne. Akorát je ze začátku trochu nablblá. Ano, možná proto, že jde o teenagery a má to navozovat atmosféru, chápu. Akorát mi to chvílema přišlo fakticky pitomý a naivní. A pohádkový, ale takovým tím hloupým způsobem. Nicméně se to pak přehouplo, a celkový výsledek je vlastně v pohodě. Je to smutný (překvapivě). Ale chci říct něco hezkého.
Za prvé, autor se nijak zvlášť neplácá v romantických scénách. Za mě rozhodně plus. Prostě pokud chcete vědět všechno o srdceryvných setkáních, ze kterých se tajil dech, tak tady ne. Teda jo, ale jinak.
Za druhé, líbí se mi, že poukazuje na to, že máme tendenci lidi s rakovinou, amputovanou nohou, postižením nebo nemocí brát jako člověka s cejchem. Chci říct, když potkáte někoho na vozíku, nedere se vám na jazyk otázka "jak se to stalo?" nebo jiné blbiny spojené s daným omezením - a takových otázek slyšel dotyčný mraky!
A nakonec, kniha je předvídatelně překvapivá a překvapivě předvídatelná. Vysvětlím. Často si hned po úvodu do děje vymyslím nějaký konec, který mi přijde tak nějak ložený, nicméně většinou na něj nedojde. Tady ano. Takže konec jsem předvídala, ale překvapil mě. A tak.
Teď si položím a zodpovím několik otázek, které by mě bývaly zajímaly, být to cizí recenze a já se rozhodovala, jestli to číst budu nebo nebudu:
Přečetla bych si knihu znovu?
Asi ani ne. Není špatná, ale mám nekonečný seznam toho, co jsem ještě nečetla a proto se na seznam těch, co bych si zopákla, propracují jen ty, co mi přijdou fakt dobrý.
Chtěla bych ji mít doma v knihovně?
Nikoliv. Tam mám jen věci, co považuji za nutné mít v knihovně, nebo je mám v plánu někdy znovu otevřít.
Doporučila bych ji někomu? A komu?
Doporučila bych ji buď jako odpočinkovou četbu náročnému čtenáři nebo jako náročnou odpočinkovému čtenáři. A ségře. Myslím, že by se líbila ségře (teda, mám matný dojem, že jí už četla, takže zas nic). Myslím, že to ale není moc klučičí četba (no a co, nejsem genderově neutrální, nic není a nevěřím na to!).
Chci vidět film?
Myslím, že nee. Je tam moc příležitostí, jak z toho udělat lacinej slaďák. A to není typ filmů, který by mě bavily. Většinou.
Poznámka na závěr - nechápu, co má Hazel proti Filmu V jako Vendetta nebo 300: bitva u Thermopyl. Oba jsou na mém seznamu oblíbených a nejsou vůbec žádný klučičí.
